Akce Black Gold

SKWAT
SKWAT

Akce Black gold – letiště Hradčany 11. - 12. 7. 2008


Natěšeni změnou klasických manévrovacích her a ekologickým podtextem, který se však vůbec nekonal, jsme se v pátek odpoledne natěšeni sešli klasicky u Tesca, abychom doplnili KáDéčka (krmné dávky:)


Na místo jsme dorazili s téměř hodinovým zpožděním, za což jsme byli se Skokem celkem zahořklý, ale naše zahořklost o něco stoupla, když jsme zjistili, že i tak jsme první skupina, co dorazila.


Z nekonečného čekání na další týmy a z nedostatku jiné zábavy jsme dali krátký fightík s pořádající skupinou, která se šla zapikat na první hangár. Rozdělili jsme se Pítrs zůstal s Acmem a RDK, já doprovázel Skoka a Tazyho. Kluci to chtěli obejít přes další hangár, my to vzali téměř přímo. Prodírali jsme se mladým borem, chvílemi po čtyřech, až k úpatí umělého kopce navršeného na železobetonovou konstrukci hangáru. Bylo teplo a kapičky potu se srážely na celém těle a ani vzrušení ze hry nesnížilo teplotu. Celý prostor jsme propátrali, ale nepřitel zůstal neobjeven. Ozval se Acme, co prý ten hangár. Skok odvětil, že čisto. Kluci teda vyrazili z úkrytů. Bohužel se nacházeli trochu jinde než my a vyšli vstříct namířeným hlavním.


Jakmile se rozezněly guny, věděli jsme, že se zapikali jinde a rovnou vyrazili za zvukem boje. Skryti řídkým luhem až po pás ve vysokostébelné vegetaci (Vietnam hadr:) jsme běželi v řadě. Přesun nám trval jen asi dvacet vteřin, ale boj utichl, to nebylo dobře, protože jsme neviděli nikoho z nepřátel, kteří by se po zásahu museli vracet kolem nás.


Z uvažování mě vytrhl Skokův signál. Pískl na mě, naznačil signál pro kontakt s nepřitelem a naznačil směr a vzdálenost. Trvalo to jen mžik a už jsem ho viděl také. Ihned jsem se začal přesouvat. Nejprve v předklonu, pak v pokleku a nakonec v leže. Musím konstatovat, že travina ostřice mě docela vostře při plížení šikanovala. Mohla za to má letní verze výstroje (bez rukávů:) Naznačil jsem Skokovi, ať ho na sebe naláká. Jakmile si ho nepřítel všiml a začal mířit, odkryl se mi. Dávka ze štěkáčka ho zaskočila a následně zasáhla. To už sem ležel a přemisťoval se. Na hangáru jsem zahlédl hlaveň patřící sniperovi v hejkalovi. Toho jsem neviděl, ale kde má hlavu jsem si spočítal snadno hned, jak jsem pozvedl štěkáčko ke střelbě. Vztekal se, ale šel, co mu taky zbývalo:) Poslední kritické místo a už jsem se škrábal na hangár. Vykoukl jsem pře hangár, jeden tam ještě ležel v borovicích, tak jsem mu poslal milosrdnou v poloze semi do krku:) Taky jsem zahlédl Skoka, jak mi jde na podporu z druhé strany, kde nejspíš jednoho vyřešil a posledního já úplně nahoře. Jak jsem se plížil do svahu, uviděl jsem pohyb kvéru a jen zvedl štěkáčko nad hlavu a pustil mu tam čistící dávku (cca 30 kulí:)


Po první hře se role obrátili a my se šli zapikat. Sformovali jsme se a obsadili hangár, který jsme předtím zkontrolovali jako první. Vyčkával jsem na místě, které nebylo úplně ideální pro krytí, ale o to víc jsem je zaskočil. Už začali pomalu vítězit komáři, když jsem zaslech zvuky prozrazující, že se někdo sice opatrně ale i těžkopádně pohybuje svahem ke mně. Vynořil se mi na jedenácté hodině ve vzdálenosti osmi kroků. Otočil se mým směrem, ale to už jsem vypálil krátkou dávku do jeho boku. Nemohl nic jen umřít. Po nějaké chvíli se tam zhmotnil další bez předchozího varování, ale ani on mě na tak krátkou vdálenost neodhalil a já ho zprovodil ze světa. Už mě nebavilo čekat a opustil jsem stanoviště. Chtěl jsem jít lovit, ale dole v roští usychajících vrb ležel sniper a ulovil mě:)


Přicházel večer a s ním se od jihozápadu blížila hradba hrozivě vypadajících mraků. Během deseti minut se rozpoutalo peklo. Provazce deště bombardovaly zem v takové intenzitě, že se viditelnost snížila na nějakých deset kroků. Hromy byly v neutichající kakofonii a blesky se předváděly v několika modifikacích. Dlouhé horizontální přes celý obzor, několikanásobné vertikální až k zemi a dokonce jeden uhodil přímo do skalní stěny Ralska. Bouřka nakonec odtáhla směrem k Ještědskému hřbetu a my se začali chystat do akce.


Věděli jsme, že jedna základna je někde na konci pravé plochy ve směru od Hradčan. Husím pochodem jsme urazili nějaké dva kilometry po ploše, poté jsme odbočili doprava do lesů. Dohadovali jsme plán. Poodešel jsem kus a zaposlouchal se. Ostatní ztichli a napodobili mě. Nebylo pochyb, vítr k nám občas donesl slova, bylo to na prahu slyšitelnosti, ale nám to stačilo. Smysli se nám zostřily a nastupující tma nás o něco víc kryla. Postupovali jsme lesem jako džunglí. Občasný dozvuk hromů anebo vzdálený výbuch zvyšoval naši představu války.


Nepozorováni jsme se dostali na nějakých padesát kroků k nepřátelské základně. Acme vyrazil vpřed sám na průzkum. Pak nám zavolal a my ho následovali. Oči si musely ještě více přivyknout na tmu nebo rovnou přejít na noční režim jako třeba u mě:) Deset kroků od nás se zhmotnila budova. Acme čekal na rohu. Každému ukázal jeho pozici. RDK zůstal na levém rohu, první okno měl Acme, další Pítrs, pak Tazy a Skok, já byl u posledního a hlídal jsem i pravý roh. Hlasy a pohyb byl všude. Mysleli si, že jsou v bezpečí. A to se jim stalo osudným.


Když začali lézt do baráku, nemohli naše siluety v oknech proti temnotě lesa vidět. Acme naznačil, ať čekáme a Skok to poslal dál, což bylo dobře, jelikož jsem už dovnitř málem hodil granát. Čekali jsme. Prsty na spouštích. Granáty v druhé ruce. Acme vystřelil. Respektive držel prst na spoušti. V budově vznikl zmatek. Zdi zkreslovaly zvuk a nikdo replica rolex nevěděl, kdo a odkud střílí. Někteří hrůzou a úlekem vykřikli. Zatímco se ostatní přidali ke střelbě vletělo dovnitř několik granátu, jejichž výbuch se slil v ohlušující akord zkázy. Zmatek vzrostl. Uvnitř pobíhali jako zajíci. Někteří suveréni ani neodhodili cigarety, což z nich dělalo nechutně snadné cíle. To už sem měl na kontě pět šest zásahů. Strach byl cítit ve vzduchu a ti, co se snažili utéct ven pro zbraně padli za oběť mně a RDK.


Konečně se ozvaly výstřely i z budovy, ale to už jsme se stáhli do vyschlého (jen zpola) koryta a břeh použili jako obranný val. Následně jsme se stáhli do lesa. To se začalo uvnitř formovat posledních pár přeživších k odporu, ale nevěděli nic a viděli ještě míň. Naprosto jsme jim zdecimovali jednotku a spokojeně se vrátili na naši základnu.


Tam už čekal chroptící Gorby a jeho armyžena. Rozčilovali se ani nevíme proč, ale my je uklidnili, dozbrojili jsme se, najedli a k našemu šestičlenému komandu smrti přibrali jejich asi dvacetihlavou jednotku a vyrazili přes letiště do lesů na borečku hledat další základnu.


Přesun byl strašný, přibraní lidé nám nestačili, kouřili, mluvili, museli jsme na ně několikrát čekat, jinak by se ztratili. Nakonec vůbec netušili, kde jsou, ale my šli víceméně na jisto a s přesností chirurga jsme nalezli cíl.


Americká diskoposádka si zřídila hlavní stan v budově, kde hrajem s pistolema a nevíc v patře a určitě měli hrozný kvéry, ale nevypadali, že čekají útok, vedli družnou zábavu. Rozdal jsem rozkazy. Já a RDK jsme měli zkusit jedno schodiště, poslat signál, počkat na posily a čistit. Acme a Pítrs si vzali levou stranu budovy. Skok a Tazy pravou. Ostatní měli v blízkých lesícíh čekat na signál k podpoře nás na hrotu akce.


Měl nás varovat už ten přesun na bojiště, ale naivně jsme na ně spoléhali. Bez krytí jen s maximální obezřetností jsme se pohybovali ke vchodu. Bylo kolem půl jedné. Opět se spustil drobný déšť. Na temnotu už oči nestačily. Pomáhal nám šestý smysl. Instinktivně jsem se vyhnul několika překážkám, které nás hlukem mohli prozradit. RDK mě bezchybně a nehlučně následoval. Dosáhli jsme budovy. Tam byla tma absolutní. Pečlivě jsem zkoumal terén nohou, než jsem došlápl. Schodiště bylo bílé a i to stačilo, aby se zbytkové světlo koncentrovalo. Vyšli hvězdy a ještě víc se obnažily tvary ukryté v temnotě. Schody byly nehlídané, a tak jsem dal signál a RDK bliknul do tmy. Čekali jsme. Čekali. Nic se nedělo, tak se blikání muselo opakovat a to nás asi prozradilo.


Já stál na podestě schodiště a mžoural do tmy, zda neuvidím přibližující se stíny posil. Nic. Nad schodištěm se ozval hlas, pak vyšla postava, civěla do tmy, ale já se vpil do rohu, kde byl stín nejhlubší. Zavolal kód šest a já mu jich šest poslal. Nepřiznal a začal řvát kontakt a posily a podobný věci. Na nic jsem nečekal a už jsem držel granát. Jak se začali hrnout ke schodům, hodil jsem. Zahlédl jsem stíny vbíhající přímo na místo, kde se o pikosekundu později rozlehl výbuch. Nikdo nepřiznal. Já seběhl dolů a s RDK jsme šli obhlédnout druhé schodiště. I tam jsem se dostal. A pár jich nasolil a stáhl se opět dolů. Nikdo nepřiznal. To už jsem by nahořklej jak sviň.


Dostal se k nám Acme s Pítrsem a dírami ve stropě je zaměstnávali XXL porcemi kulí. Vhodili jsme tam několik granátů i dýmovnici, ale vše bez efektu. Znova jsem se vyplížil na schodiště a dokonce jsem mezi zvuky boje rozeznal ty, co způsobyli Acmeho kule narážející do jejich těl, ale nikdo nepřiznal. Znova jsem si vybral tmavý kout schodiště, kam jsem se namáčkl, pustil gun-mé milované štěkáčko, do rukou mi skoro sami vklouzly granáty, škrt a oba krásným obloučkem dovnitř, jeden nahoru do volného prostoru a druhý až do zadní místnosti, kde jsem je v záblesku rozbušky jasně viděl. Začali se schovávat. Dostal jsem tři, nemohl jsem minout a i tak nikdo nepřiznal.


Spojil se s námi Skok a řekl nám, že Tazy má ksicht na sračku a i nějaký zuby venku. Hajzlové. Vlezou do nejmenšího baráčku s takovejma kvérama. Některý ty kule, co svištěly moc blízko, měly hodně nepříjemnou rychlost a některý ty guny zněly jako zubařský vrtačky, jak říkám...hajzlové! Byli jsme zahořklý, a tak jsme vyrazili zpět na základnu. Žádná podpora nedorazila. Ti, kteří šli se Skokem, ani nevlezli dovnitř. Venku jsme vyřídili hlídku, mohli jsme je zajmout a použít jako lidský štít a v léčce bychom se dostali až k nim nahoru, ale už se nám do ničeho pořádně nechtělo, tak jsme je popravili a ze základny jeli domů do peří.


Softu zdar ale jen když je fair-play...


Skwater SkoM