Falklandy

SKWAT
SKWAT

17. 4. 2010 – FALKLANDY


AS LOKALITA (Nový Dvůr)


Nový den začal plnit očekávání prvními doteky prstíčků úsvitu. Hektické ranní vstávání nahradila neopakovatelná chuť boje s vůní silikonových mazadel. Nedalo se uniknout, a právě proto jsem se snažil euforii oddalovat jako poslední orgasmus. Dopomoci mi měla druhá snídaně, kontrola výstroje, doplnění všech potřebných airsoftových rekvizit a kontrola střelbyschopnosti mého nového miminka od Jarinka:-) a samo sebou prvotní rituál s mými válečníky...smoke together and fight together:-)


Zápletku hry koncipovali „Dejvičáci“ jako útok argentinské armády na souostroví Falkland, které bylo v držení armády britské monarchie. Není k tomu, co dodat, jen snad, další chvályhodně připravená AS akce:-) díky!!!


...


V barvách Argentinců jsme pronikli do území nepřítele, kde na nás čekali desítky zakopaných obránců. První obranná akce mě oddělila od zbytku skupiny. Postupoval jsem tedy sám, držel jsem se hraniční oblasti stále vlevo, směrem k vodní ploše. Lehký větřík ke mně tu a tam donesl zřetelné signály probíhajících bojů, avšak toho jsem nedbal a stále pokračoval, kde byly stromy, šel jsem, řídké remízky janovců a dalších keřů jsem prolezl po čtyřech a otevřenější plochy raději v leže, což bylo lehce pekelné po zimním spánku.


Minul jsem miniskupinu s afektovaným velitelem, kterému fanaticky planuly oči, když jsem naznačil, že já rozkazy nepřijímám a že jsem tu vlastně na takové sólo procházce po okolí s vlastní strategií, jak Britům zatopit. Nechal jsem ho, ať své manager skills zkouší jinde a v matoucích vůních jara neustával v pohybu, nejtěžší místa jsem zvládl, teď se přede mnou rozprostřel mladý borový lesík, z druhé strany kopírovaný bývalou cestou, za níž se táhly pásy rákosu, skupinky vrb a hlavně močál, kde jsem nepředpokládal silnou defenzívu. Už jsem si celkem zvykl, že v mém životě předpoklady fungují, jak by měly. Od stromu ke skupině keřů, kontrola perimetru před sebou, udržování tempa s jednotkou postupující po mé pravici borovým hájem, nezapomínat hlídat si záda. Kontakt. Šedesát metrů přímo přede mnou. Pět cílů, všechny zaměstnány pohybem v lese, k močálu se nikdo ani nepodíval, já urazil polovinu vzdálenosti klidnou chůzí rákosem, pak na čtyři, využití ideálně urostlého smrčku v barvě olivegreen:-)


Už tu bylo to lehké mravenčení pod kůží, grimasa obličeje v pevném odhodlání, jistá ruka, hladina adrenalinu v červených číslech, poslední mikrosekunda soustředění, nádech, výdech, dávka, druhá, třetí, vždy po pěti až sedmi kulích. Většina našla cíl a všichni tři zasažení přiznali, jak milé. Nikdo z jejich kumpánů však netušil, která bije, a tak bily další kule do nich, jakmile se mi jen nepatrně odkryli. Další čtyři opustili své posty za doprovodu veselého umíráčku z hrdel nesčetných ptačích virtuosů, tak nažhavených na akt jara. Ještě jsem nebyl odhalen, tak jsem kryt tím stejným, lehce omšelým, tudíž méně nápadným smrčkem zahnal žízeň, doplnil střelivo, urovnal popruh, dotočil a znovu kontroling mého okolí. Kousek za mnou Stanley from DC´s zaměstnával jejich pozornost efektivně využitým střelivem, to mi dalo možnost dalšího postupu.


Poslední vydýchávačka, hluboký náběr vzduchu do plic jako před skokem do hlubiny, skokem vpřed. Ihned po tomto manévru střet s hlídkou cca pět kroků ode mě, oba zaskočeni, on více, nemusel jsem ani mačkat spoušť a sám se zvedl a odkráčel s rukama nad hlavou. Během toho jsem se posunul o dalších deset metrů k vosímu hnízdu. Z úvah o útoku na budovu mi pomohla vystřízlivět dávka, která mi nepříjemně zasvištěla kolem hlavy, ale než to mozku došlo, tělo se již instinktivně pohodilo do vhodného terénního výmolu, počkal jsem si dobrých třicet vteřin, než jsem zvedl hlaveň před sebe a postupoval dál, dostal jsem dva a po pěti krocích jsem sebou opět švihnul na zem.


Hlídám si záda a s potěšením vidím posilu, SKWATRS a FRANTÍCI. Hned jsem rozdal povely, Skwatrs lesem vpravo, Frantíci rákosím vlevo, systematický postup, vždy jeden kupředu, ostatní dle potřeby coverfire. Já zůstával stále u cesty a postupoval od jednoho valu k dalšímu, než nás tam lehce přibrzdili. Nakonec jsme je řekněme krásně dostali, ale nehodlali umřít, musel jsem využít modré pásky a jít si s dotyčnými ujasnit pár věcí, nakonec to snad pochopili, ale v hloubi duše museli být dotčeni jako děcka, která jsou přistižena při křivdě a nepravosti. FOA AS KIDZ!!!!


Celou linii jsme posunuli až na kontaktní vzdálenost k budově, i zde jsem si vysypal tři, ale nebyl jsem si jist, zda zmizeli na mrtvoliště. Na druhou stranu musím konstatovat, že oproti poslední Válce gangů, to vypadalo, že morálka a smysl pro fair-play se přeci jen mohou čas od času mezi lidmi usídlit a celkem zajímavě fungovat. K budově vyráželi odvážlivci a snažili se nám prostřílet cestu z velmi kontaktní vzdálenosti, kdy přizná každý. Mezi těmito kamikadze jedinci byl i náš Cudlla...hezky ty:-) Boj se přestal vyvíjet, stáli jsme na místě. Pokusili jsme se o útok více z boku, ale nějak jsem si přestal dávat pozor. V situaci, kdy bych k obraně dohodil kamenem, asi tak dvacet metrů, to nebylo nejlepší rozhodnutí začít se zabývat dalšími okolnostmi a hned jsem to poznal. HEAD SHOT:-) dvakrát mi cinkla optika a jeden dozajista očistný hit koupilo ucho. A kdože si to vůbec dovolil deletovat samozvaného důstojníka SKWAT...ano naše paní organizátorka MARCI:-)


Zmizel jsem se re-freshovat, obědvat a polehku poškádlit testovacího pilota do lepidla. Byl to acid poisson, takže jsem se do války vřítil s velmi pozměněným smyslem pro vnímání reality a vše mi přišlo jaksi zřejmější, hmatatelné a uskutečnitelné.


Nebylo zbytí, musel jsem. Nutkavé naléhavé volání na zadním sedadle mé duše se nedalo nevyslyšet. Hnán dravčími instinkty jsem věřil, že se střetnu se svými válečníky. Neustával jsem v běhu územím, kde se fragmentovitě bojovalo, ale nic z toho mě nezajímalo. Měl jsem vlastní cíl, vlastní strategie a kodex, který neuznává chyb. Konečně jsem v porostu rozpoznal několik Skwatrs, Denyho a kluky z Píčka:-)


Váleli se na zemi jako banda vepřového. Přednesl jsem jim návrh, jak se konečně probojovat na další post. Krčili jsme se na břehu rybníka, před námi budovy, doleva směrem k hrázi val, obě pozice v držení nepřítele. Jeden střelec tu zůstane, ostatní se posuneme kupředu, dole u vody, raději po břiše, využít terénu, strachu odpůrců našeho práva a momentu překvapení. Stále v pohybu. Na hrotu novic Jarda, za ním další, já zkoumal okolí z dobré pozice, kde jsem nechal dalšího backcover střelce, a sám jsem dohnal čelo pelotonu. Byli jsme blíž, než je kontaktní vzdálenost, všichni čekali na mou střelbu, všichni postupovali, skupinka na budovy, skupinka po cestě přímo k valu a my jakoby na hráz. Pak se to spustilo, mé sólo ihned doprovodil symfonický orchestr mechaboxů:-) Agrese útoku se vyplatila, bleskově jsme rozšířili držbu území bez jediné ztráty, (dostal jsem jich asi pět).


Našli jsme si výbornou výchozí pozici na finální operaci, odpočívali a čekali na povolení k dalšímu postupu. Čekal nás minimálně půlkilák vleže. Signál oznámil, že je cesta volná. Pokračovali jsme dle plánu. Byl jsem vpředu, koordinoval postup. Bylo to velmi namáhavé, ale se zaťatými zuby a rozedřenými lokty mě to teprve baví. Bolest je dobrá, bolest ti říká, že ještě žiješ, s tím je potřeba něco udělat. Kontakt. Zastavil jsem postup, našli jsme orologi replica si pozice a čekali. Pustil jsem to do prvních terčů asi z deseti kroků, nepomohlo jim ani křoví a traviny, vše šlo skrz a dva v čele obrany to stálo vlhké skvrny v rozkroku, nikoho tu asi nečekali:-)


Drželi jsme dosažený bod, než přišla podpora, celkem hektar lidí, takže jsem se ihned samozvaně chopil velení a tlačil je kupředu, mrtvoly byly nahrazovány novými bojovníky. Neustávali jsme v dopředném pohybu, proplétali jsme se hradbou vrbového proutí, všude kolem pršely kule, ale hustota porostu jim neumožnila efektivně snižovat naše stavy ani omezovat postup. Konečně jsem byl skrz, nezvedal jsem se a nezastavoval se, ostatní mě vcelku loajálně následovali.


Zvolil jsem si bod, palebnou pozici, kryt ostrou travní biomasou a bodovým porostem mladých borovic, systematicky jsem střídal pravou ruku a levou nohu a znova opačně, ruce opřené o krvavé lokty a na nich položený gun, aby nepřekážel v pohybu. Konečně jsem tam byl, viděl jsem tolik cílů, tak jasně a měl jsem náskok před ostatními Kontrola munice, ok, cvak, zásobník do šachty, do polokleku ve skupince borovic, všude mě to píchalo, jindy bych to možná vnímal, ale teď ne, viděl jsem rozmazaně celé okolí, ale zcela jasně jsem svým zrakem definoval cíle, kdo bude první? Bylo to jako na střelnici, skupinka pod valem, jedinci kolem valu a v blízkém lesíku směrem k Rezidenci, další na valu, všichni stříleli ale daleko za mě do mých druhů...IT MAKES ME PISS OFF:-)


Pomalý nádech do plných plic, obrovský tlak času a prostoru, nakonec zbyl jen prostor, čas přestal existovat, změnil se v medovou hmotu. To byla má chvíle, jako ve zpomaleném filmu jsem viděl komické postavičky protivníků, groteskní figurky v chaotickém pohybu částic. Začal jsem vydechovat a v kratších intervalech držel spoušť. Začal jsem pěkně zleva doprava, nejprve dva dole u valu úplně vlevo, oba do optiky:-D krásně to cinkalo:-), další to dostal o metr dál v díře u stromu, skupinkou v borovicích přímo proti mně jsem vyřešil trochu delší, zato jistou dávkou, skupinka zprava se přesunovala na val na support, jak jsem neomylně očekával, vybíhali z porostu do mikrovolného terénu a hned dostávali, pět se jich otočilo k mrtvolišti, ale další bych z mega fair-play nepodezíral:-( Na valu to vřelo, ale zamezili jsme jakékoli ofenzívě z jejich strany.


To umožnilo skupině Frantíků a dalším postupovat podél hranic lokality na kasárna. Čekal jsem na někoho známého, nakonec se ukázal Pavlis můj spolubojovník z firmy OVB a taky člen hradní stráže pana prezidenta ČR, tak jsme se klusem v předklonu vydali podpořit ARGENTINCE. Přiběhli jsme na místo, ani jsme se v rozrušení nestihli zadýchat. Krizové situace umí z člověka vyždímat to nejlepší, a co teprve, když nejste člověk:-)


Cook vedl svou skupinu přímo do území, pročistili nám cestu, já směroval druhou skupinu vpravo od nich k valu, který Cookova skupina už obsadila a čekali, my se seskupili pod valem, já se držel na stěně valu, sice to nebylo easy pro chůzi, ale měl jsem přehled o obou skupinách, výborné krytí a nikdo mě tam moc neočekával. Když nás byla opět stmelená banda nadržených hrdlořezů, začal jsem hecovat k postupu, řval jsem z plných plic, „nezdržujte se, jedem, jedem, dopředu, podpora, pohyb, pohyb, levé křídlo přidejte, prává strana bacha na les před vámi, zmasakrujeme je na tom valu:-D“, a tak podobně, no prča největší I LOVE AS PUNK!!! V dokonale synchronizované linii, jako stroj apokalyptické zkázy, druh vedle druha jsme se přehnali přes val a skrz lesíky okolo, jako vlna tsunami, nikdo nepřežil a zbabělci se ukryli k poslednímu odporu v Rezidenci, která se po kakofonii granátů a stovek projektilů v agonii vzdala.


powered by SkoM